Crinoidea - lilijice

Třída Crinoidea je velká, tvarově bohatá větev primitivních ostnokožců, která se vyskytuje od svrchního ordoviku do současnosti. V prvohorách tato třída zahrnovala tři gigantické podtřídy: Camerata, Disparida (dříve Inadunata) a Flexibilia. Někteří autoři ale s tímto dělením nesouhlasí a všechny zahrnují do gigantické vymřelé podtřídy Cladida. Mnozí autoři jdou cestou kompromisu a tuto třídu dělí na podtřídy čtyři s tím, že podtřídu Cladida zařadili ke třem stávajícím - Camerata, Disparida, Cladida a Flexibilia. 
Trávící trubice (anus) ústí vedle ústního otvoru, i když si postupem času vyvinula strategii tzv. análního tubusu. Důvodem mohl být i fakt, že lilijice byly v minulosti často napadány dravými plži (Platyceras, Orthonychia), zvláště v období siluru, kteří se přiživovali na vylučované potravě a jelikož ústní otvor ležel v bezprostřední blízkosti análu, mohlo je toto "napadení" zabít. Jiná teorie mluví naopak o symbióze těchto živočichů. Lilijice jsou většinou dravé a svými peřitými (pinulemi), ostnitými chapadly loví (filtrují) ve vodě částice potravy i drobné živočichy. Jsou buď stvolem přisedlí nebo žijí zcela volně. Dýchací soustava a smysly zcela chybí. Mají kalichovité tělo s velmi pohyblivými, až 7 metrů dlouhými, větvenými rameny. Většina druhů žije v hloubce do 100 metrů. Od hadic i hvězdic se mimo jiné liší především tím, že mají ústní otvor obrácený směrem nahoru. Největší rozvoj prodělali v mladším paleozoiku (známe odsud kolem 3000 druhů) a posléze ve druhohorách. Jejich první a poměrně vzácné nálezy prokazatelně známe ze svrchního ordoviku. Fosilní lilijice jsou hojně zastoupeny ve vápencích středočeského siluru a devonu. Svůj rozkvět (Boom) však zažívají až v karbonu a permu. Krinoidi vytvářeli celé porosty a jejich nesčetné články (nejenom) skládají horninotvorné tzv. krinoidové vápence nebo také "krinoidové louky", které jsou charakteristické pro dobře prokysličené a čisté prostředí. Schránky schopné fosilizace, tvarová rozmanitost, způsoby přizpůsobování a hojný výskyt činí z lilijic jednu z nejdůležitějších skupin fosilních organismů. Praktickému využití v biostratigrafii ale překáží jejich stále nedostatečná znalost. Konkrétně v českém paleozoiku jsou dosud většinou nepopsané, ačkoliv se jim už pár autorů intenzivněji věnovalo. Za všechny např. W. Waagen a J. Jahn v 7. díle Barrandova Système Silurien, předčasně zesnulý V. Bouška nebo R. J. Prokop a V. Petr.
Mnohým nezasvěceným lidem fosilie lilijic připomínají mořské kytky, či rostliny. Jedná se však o vzdáleně příbuzné živočichy dnešních mořských hvězdic, hadic, ježovek a samozřejmě i recentního zbytku přežívajících lilijic v hlubinách moří.

Krinoidi motolského souvrství (wenlock)

Výskyt lilijic v motolském souvrství Barrandienu je vesměs omezen na izolované fragmenty nálezů ramen, stonků, vzácněji kalíšků a velmi vzácně kompletnějších krinoidů.

• Crinoidearum ordo, fam. gen. et sp.. ind. (Prokop et Petr) † - motolské souvrství

Tímto zvláštním a souhrnným názvem pojmenovali Prokop a Petr všechny problematické nálezy. Dříve byly lilijice často označovány spornými jmény, jako například Encrinites † nebo Entrochus †, na které se dnes pohlíží spíše s jakousi nedůvěrou. Je to velmi často dáno tím, že fosilie jsou buďto pouze ve fragmentálních nálezech nebo nálezech nedostatečně zachovalých, takže jsou taxonomicky druhově, rodově  a často ani do čeledi, až na výjimky neprokazatelné. Právě takové nálezy představují z 90 % nálezy z Loděnic z horizontu trilobita Aulacopleura konincki (Barrande, 1846) †, kde jsou poměrně hojné, přesto často téměř neurčitelné.

• Dendrocrinus sp. n. - motolské souvrství

Třída: Crinoidea Miller, 1821, podtřída: Pentacrinoidea Jaekel, 1918, infratřída: Inadunata; Cladida; Eucladida Wright, 2017, nadřád: Cyathoformes Wright et al., 2017, řád: Dendrocrinida Bather, 1899, nadčeleď: Dendrocrinacea Wachsmuth and Springer, 1886, čeleď: Dendrocrinidae Wachsmuth and Springer, 1886, rod: Dendrocrinus Hall, 1852.

Do druhu neurčený rod krinoida, jehož občasné nálezy celých korun známe převážně z břidlic, vzácněji z vápenců motolského a kopaninského souvrství. Z neznalosti je často zaměňován za lilijici druhu Pisocrinus pilula de Koninck, 1858 †, kterou známe ze stejných vrstev, potažmo lokalit (např. Loděnice - Černidla, lom Kosov - Diacanthispové vrstvy). Svým způsobem je to pochopitelné, mezi sběrateli se traduje, že v motolských vrstvách lze při velkém štěstí najít i kompletní exempláře lilijice Pisocrinus pilula, takže se stává, že při takovém nálezu se neznalý člověk snadno nechá unést jedinou, do druhu určenou lilijicí z tohoto souvrství. Pravdou ovšem je, že kompletnějších exemplářů lilijice Pisocrinus pilula není ve skutečnosti až tak mnoho. Ono to nejspíše pramení z toho, že oblast barrandienu zrovna nepatří mezi vyhlášené krinoidové lokality (vyjma požárské souvrství) a každý dobře zachovalý nález tak patří mezi mimořádný. Tento omyl se bohužel děje i mezi poloprofesionály, tedy lidmi, kteří jsou sice amatéři, rozpoznají bezpečně podle fragmentu i vzácného trilobita, ne však krinoida. Mezi sběrateli panuje obecně malé povědomí o našich paleozoických lilijicích. Není také v historii české paleontologie mnoho paleontologů, kteří se této třídě věnovali, takže:
• Rod Dendrocrinus Hall, 1852 - lilijice menšího až středního růstu, rod, který byl původně detekován v ordovických vrstvách v USA, ale jehož pozůstatky byly nalezeny i ve vrstvách silurských a devonských. Kalich je úzce kuželovitý a má dvě anální destičky - radianále a anále, které sahají jen ke kruhu bazálií. Radiální kloubní plošky jsou užší, než šířka radiálií. Má, na rozdíl od rodu Pisocrinus de Koninck 1858 † hustá heterotomicky rostlá ramena (to je heterotomicky větvená), která nesou, zvláště v břidlicích hustě řazené pinule.
• Rod Pisocrinus de Koninck 1858 † - lilijice drobného až nepatrného vzrůstu, kalíšek měří (v gerontických nálezech) maximálně do 10 mm, ale častěji méně, je opatřen pouze pěti dlouhými, nevětvenými rameny bez pinulí! Jsou složena z masivních článků nepravidelné délky. Konec konců nálezy druhu Pisocrinus pilula de Koninck, 1858 † máme hned pod tímto nálezem Dendrocrinites sp. n.

• Pisocrinus pilula de Koninck, 1858 † - motolské souvrství

Třída: Crinoidea Miller 1821 †, podtřída: Inadunata Wachsmuth et Springer, 1897 † / Disparida Moore & Laudon, 1943 †, řád: Pisocrinida Ausich & Copper, 2010 †, nadčeleď: Pisocrinoidea Angelin 1878 †, čeleď: Pisocrinidae Angelin 1878 †, rod: Pisocrinus de Koninck 1858 †, druh: Pisocrinus pilula de Koninck, 1858 †.

Jedním z mála prokazatelně identifikovatelných krinoidů z lokality Loděnice "Barrandovy jámy", z horizontu trilobita Aulacopleura konincki (Barrande, 1846) †, která je označovaná rovněž jako Na Černidlech, je drobný disparidní rod lilijice Pisocrinus de Koninck 1858 †. Pisocrinidů je celá řada, jen jeden druh ale nacházíme v motolském souvrství - Pisocrinus pilula de Koninck, 1858 †. Problém je, že zdaleka ne všechny kompletnější nálezy lilijic z této lokality představují tento druh. Velmi často však na toto pojmenování narážíme, ačkoliv v mnoha případech jde o krinoidy zcela jiné. 

Pojďme si zde napsat pár poznávacích znaků tohoto druhu

Nahoře jsou nahromaděná ramena krinoida Pisocrinus de Koninck 1858 †. Tento silurský rod je známý z motolského a kopaninského souvrství (ludlow) nejen českého, ale je rozšířen globálně. Druh pilula je nám znám ještě z nálezů v Estonsku (Jaagarahu Stage - Ikla borehole) a Gotlandu ve Švédsku (Stora Karlsö). Výskyt druhu Pisocrinus pilula de Koninck, 1858 † je charakteristický zvláště pro zónu s vůdčím trilobitem Aulacopleura konincki. R. J. Prokop popisuje výskyt této drobné lilijice také z kopaninských vrstev lomu Kosov u Berouna - "Všechny další vrstvy s ostnokožci patří již k oddělení ludlow a to jak spodnímu (gorstianu), tak svrchnímu, tj. ludfordianu. Nejstarší z těchto poloh reprezentují šedozelené, měkké, rozpadavé tufity v nejvyšší části spodnoludlowského vulkanického komplexu; Bouška (1956) popisuje hojné nálezy izolovaných kalíšků lilijic Pisocrinus pilula de Koninck, 1858 a Pisocrinus kosovensis Bouška, 1956, které získal plavením právě těchto tufitů...Zajímavé nálezy přinesly až šedohnědé tufitické břidlice s proplástky vápenců odkryté v nadloží vulkanického komplexu v jižní stěně západního lomu. Břidlice obsahují mimo hojných drobných brachiopodů a často i téměř kompletních exoskeletonů trilobitů Acantholomina minuta a Otarion diffractum, kosterní elementy pisokrinidních krinoidů (kolumnálie, úlomky stonků nebo ramen) a vzácně i celé exempláře Pisocrinus pilula de Koninck, 1858".

Krinoidi kopaninského souvrství (ludlow)

Polohy kopaninského souvrství byly pro rozvoj krinoidové fauny poněkud příznivější, než starší polohy motolského souvrství. Ideální je tzv. Coral - Crinoid Community (ve smyslu Havlíčka a Štorcha, 1990), která byla zjištěna na několika silurských lokalitách, převážně v okolí Mořiny a Kozolup. Na takových lokalitách jsou zbytky krinoidů místy velmi hojné. Ve vápencích tak vytváří akumulace tzv. krinoidálního detritu. Nejvýznamnější lokalitou v tomto smyslu se v minulosti stal zvláště lom "Amerika", který proslul mnoha nálezy i celých korun lilijic. Ten je však dnes již z hlediska sběru pasé. V okolí Dlouhé hory (lom Kosov, Jírův lom atp.) byla zjištěna krinoidová fauna v menší míře, avšak i zde byly učiněny velmi významné nálezy, jež skvěle doplňují krinoidovou skládačku kopaninského souvrství v Barrandienu.

• Crotalocrinites rugosus (Miller, 1821) † - kopaninské souvrství, lomy Amerika

Třída: Crinoidea Miller, 1821 - lilijice, podtřída: Cladida Moore & Laudon, 1943 †, řád: Cyathocrinida Bather, 1899 †, nadčeleď: Gasterocomacea Roemer, 1854 †, čeleď: Crotalocrinitidae Bassler, 1938 †, rod: Crotalocrinites Austin & Austin, 1843 †, druh: Crotalocrinites rugosus (Miller, 1821) †.

Typový druh Crotalocrinites rugosus je známý z kopaninského souvrství svrchního siluru - Mořina (lomy Amerika). Stavba kalichu připomíná např. rod Gissocrinus Angelin, 1878 †. Dichotomicky se větvící ramena se široce spojují do plochých zavinutých lupenů (ne vždy). Je to kosmopolitní rod - Severní Amerika, Austrálie a Evropa. Příbuzné rody jsou silurský Syndetocrinus Kirk, 1933 † a spodnodevonský Pernerocrinus Bouška, 1947 †. První, tedy Syndetocrinus, tvoří pravděpodobně přechodní článek mezi rody Gissocrinus a Crotalocrinus = Crotalocrinites. Z Barrandienu známe ještě jeden druh a to Crotalocrinites coniforme Bouška, 1946 † - kopaninské souvrství. Pod rod Crotalocrinites je řazen i sporný taxon Cystidea? subregularis Barrande, 1887 - kopaninské souvrství. 

V roce 2020, v době kovidové, jsme nákupem do sbírky získali nádherný kalich cladidní lilijice druhu Crotalocrinites rugosus (Miller, 1821) † z lomů Amerika, a to z kolekce jistého holandského sběratele. Aktuálně jde o zcela nedostupnou lilijici z nedsažitelného materiálu z lomů na Americe. Jelikož na ostnokožcích ujíždíme, tak fosilie velmi potěšila. Rod Crotalocrinites Austin & Austin, 1843 † je znám z mnoha fosilních záznamů z kopaninského souvrství. Vesměs se ale jedná o nálezy charakteristických článků stonku, jež jsou na některých místech zcela běžné, podobná koruna je však v barrandienu velmi vzácnou.

• Lampterocrinus astroferus Prokop, 2004 † - kopaninské souvrství, horizont s trilobity Ananaspis - Rijckholtia

Podtřída: Camerata Wachsmuth & Springer, 1885 †, řád: Diplobathrida Moore & Laudon, 1943 †, podřád: Eudiplobathrida Ubaghs, 1953 †, nadčeleď: Dimerocrinitoidea Zittel, 1879 †, čeleď: Lampterocrinidae Bather, 1899 †, rod: Lampterocrinus Roemer, 1860 †, druh: Lampterocrinus astroferus Prokop, 2004 †.

Při paleontologických výzkumech ostnokožců kopaninského souvrství v lomech Kosov a Koledník u Berouna byly nalezeny hojné zbytky krinoidů různých druhů. Většina těchto zkamenělin je zvětralá na podložních deskách šedých, mikritických, pevně uložených vápenců (viz. příklad námi publikovaného nálezu), překrytých asi 10 cm mocnými proplástky břidlic. Naopak fosilní zbytky v čerstvě vytěžených vápencích jsou makroskopicky téměř nerozeznatelné. Kromě různých typů velmi početných kolumnálií a plurikolumnálií jsou krinoidi nejčastěji zastoupeny identifikovatelnými rody Pisocrinus, Dendrocrinus, Lecanocrinus, Parapisocrinus, Pygmaeocrinus, Ramacrinus (Theloreus) a právě zde publikovaný Lampterocrinus. 

Kalich je středně velký, miskovitý, s konvexní štíhlou bází a nízkým, kupolovitým tegmenem (velmi často u lilijc tegmen přesahoval vrcholky ramen), který vybíhá do zadní části, takže celý kalich je nápadně asymetrický. Povrch kalichových štítků je vymodelován nápadnými a nezaměnitelnými hvězdicovitými žebry, anální trubice se nedochovala. Báze kalichu je silně zúžená směrem dolů k drobnému stonkovému okraji. Pět drobných infrabazál se směrem vzhůru rozšiřují a jsou při bočním pohledu dobře viditelné. Bazály jsou velké, sahají téměř do poloviny kalichu. Oproti tomu jsou radiály poměrně nízké. Ramenní fasety štíhlejší, ale silně vyvinuté. Primibrachiály jsou stejně jako interprimibrachiály drobné a slabě viditelné.
Druh Lampterocrinus astroferus Prokop, 2004 † byl nalezen pouze na lokalitách Kosov a Koledník u Berouna, v šedých mikritických vápencích horizontu Ananaspis fecunda (ludlow, ludford, kopaninského souvrství). Je stratigraficky mladší než známé americké druhy Lampterocrinus sculptus Springer, 1926 † a Lampterocrinus tennesseensis Roemer, 1860 † (spodní a střední silur, USA). Druh Lampterocrinus astroferus je zatím jediným zástupcem rodu, který byl nalezen mimo území USA.

Lampterocrinus astroferus Prokop, 2004 † s miskovitým kalichem, který je k bázi silně zúžený. Bazály jsou vyšší než radiály, ramenní fasety drobné, dobře vyvinuté.

Morfologie i celkový tvar kalichu druhu Lampterocrinus astroferus Prokop, 2004 † jsou poměrně podobné typovému druhu (Lampterocrinus tennesseensis Roemer, 1860). Hlavní rozdíly se týkají nízkého tegmenu, velkých bazí (které jsou vyšší než radiály) a štíhlých, ale dobře vyvinutých ramenních faset. Tvar a hustota žeber na povrchu kališních destiček připomínají stav u druhu Lampterocrinus sculptus Springer, 1926 ze stejných vrstev a lokality jako u typového druhu, tj. u Lampterocrinus tennesseensis Roemer, 1860 - silur, souvrství Niagaran (Wenlock), USA.

• Parapisocrinus ollula ollula (Angelin, 1878) † - spodní polohy kopaninského souvrství

Třída: Crinoidea Miller, 1821 - lilijice, podtřída: Disparida Moore & Laudon, 1943 †, řád: Pisocrinida Ausich & Copper, 2010 †, čeleď: Pisocrinidae Angelin, 1878 †, podčeleď: Pisocrininae Angelin, 1878 †, rod: Parapisocrinus Mu, 1954 †, druh: Parapisocrinus ollula (Angelin, 1878) †, poddruh: Parapisocrinus ollula ollula (Angelin, 1878) †.

Rod je blízký příbuzný rodu Pisocrinus de Koninck 1858 †. Kalich je mísovitý. Basální věnec je terčovitý a stejně široký jako stonková faceta. Má často nezřetelné interbasální švy. Kalich je často z ventrálního pohledu pětilaločného obrysu. Z okolí Mořiny jsou nálezy velmi vzácné a to na bázi korálových tufitických vrstev, patřících spodnímu ludlowu. Jsme velmi potěšeni, že se podařilo najít hned dva exempláře tohoto vzácného krinoida. Oba exempláře však byli nalezeni až doma při čištění. Původně jsme kameny vzali kvůli jiným, z tohoto úhlu pohledu nepodstatnějším makrofosiliím.

Vědecká synonyma
Ollulocrinus ollula ollula (Angelin, 1878)

• Blíže neurčené plurikolumnálie a kolumnálie lilijic z lomu Kosov - kopaninské souvrství, svrchní silur (ludlow)

Jde o různorodé pozůstatky stonků krinoidů (lilijic), např. čeledi ?Dimerocrinitidae Zittel, 1879 †, rodů Crotalocrinites Austin, 1842 †, Dendrocrinus Hall, 1852 †, Lecanocrinus Hall, 1852 †, Parapisocrinus Mu, 1954 †, Pisocrinus (Granulosocrinus) Rozhnov, 1981 †, druhu Lampterocrinus astroferus sp. n. a zřejmě dalších jiných. 

Krinoidi požárského souvrství (přídol)

V nejmladších silurských vrstvách, které jsou u nás zastoupeny výchozy požárského souvrství jsou podmínky pro rozvoj lilijic velmi příznivé. Jde například, zvláště v minulosti o velevýznamné lokality, jako jsou Budňanská skála u Karlštejna, Žákův lom u Velké Chuchle, Lobolitová stráň mezi Černým lomem a Mušlovkou nebo dnes již zaniklá lokalita v Praze Podolí - Za plaveckým stadionem. Všechny tyto lokality prosluly nálezy velkého množství kompletnějších krinoidů, zvláště jednoho rodu kamerátní liljice - Scyphocrinites Zenker, 1833 †. Díky těmto až horninotvorným lilijicím se podobným přídolským vrstvám říká scyphokrinitový obzor. Na jednu stranu je pravda, že ve vrstvách tohoto obzoru lze i dnes najít kompletnější a také poměrně velkou korunu lilijice, ovšem pravdou také je, že na rozdíl, např. od kopaninského souvrství, kde je opravdu druhová diverzita širší, se zde, co se lilijic týče, budeme motat více méně pouze v jednom rodu. Ne všechny výchozy požárského souvrství ale do tohoto scyphokrinitového obzoru spadají. Například na naší oblíbené lokalitě v lomu Kosov v požárských vrstvách o lilijici skoro ani nezakopnete.

Tyto izolované kolumnálie (foto níže) jsme nalezli v lomu Požáry v Praze Řeporyjích ve společenství brachiopoda Dayia bohemica Bouček, 1940 †. Lom Požáry nebo také "Na požárech" sice nepatří zrovna mezi vyhlášené lokality, které jsou proslulé nálezy krinoidů, ale tu a tam člověk nějaký pozůstatek nalezne. Tyto kolumnálie bychom mohli bezpečně přiřadit ke scyphokrinitidním zástupcům lilijic.

• Scyphocrinites elegans Zenker, 1833 † - požárské souvrství

Třída: Crinoidea Miller, 1821 - lilijice, podtřída: Camerata Wachsmuth & Springer, 1885 †, řád: Monobathrida Moore & Laudon, 1943 †, podřád: Glyptocrinina Moore, 1952 †, nadčeleď: Melocrinitoidea d'Orbigny, 1852 †, čeleď: Scyphocrinitidae Jaekel, 1918 †, rod: Scyphocrinites Zenker, 1833 †, druh: Scyphocrinites elegans Zenker, 1833 †.

Druh kamerátní ilijice Scyphocrinites elegans Zenker, 1833 † představuje na mnoha nalezištích požárského souvrství Barrandienu tzv. vůdčí zkamenělinu. Jde o nejznámějšího a zároveň nejhojnějšího krinoida českého i světového staršího paleozoika.
Má charakteristický, až 15 cm vysoký kalich, od proximálního konce směrem k bázím ramen se rozšiřující nebo protáhlý. Přední bazální deska a přední radiální deska typicky šestihranná, ostatní bazální radiální desky septagonální, výjimečně je jejich tvar mírně pozměněn. Kalichové destičky jsou v proximální části kalichu obvykle nízce konvexní, ale u starých dospělých jedinců mohou být konvexní zřetelně výrazněji. V proximální části kalíšku normálního dospělého jedince se nachází více či méně distální skulptura úzkých žeber, paprsčitě směřujících od středů destiček. Ty se kříží s jinými švy a různě se spojují. Vytvářejí tak variabilně složitou síť ornamentů. Anální trubice je uložena subcentrálně na tegmenu. Stonek končí distálně lobolitem.
Krinoid Scyphocrinites elegans Zenker, 1833 † je význačným představitelem podtřídy Camerata Wachsmuth & Springer, 1885 †, tedy lilijic s pevným pohárkovitým nebo polokulovitým kalichem, vzniklým srůstem vlastních kališních desek a spodních částí ramen. To je důvod, proč dnes není až takový problém narazit na kompletní korunu lilijice. Pohyblivé byly jen koncové partie ramen. Ty však byly poměrně dlouhé. Mají velký stratigrafický význam - jeho druhy se vyskytují pouze v nejvyšším siluru a nejspodnějším devonu. Jsou tedy spolehlivým indikátorem hranice mezi oběma útvary. Na mnoha místech tvoří až několik metrů mocné plochy vápenců. Devonský druh, který je nám znám převážně nálezy z radotínských vápenců je pojmenován jako Scyphocrinites subornatus Waagen and Jahn, 1899 †.

Kromě této nejběžnější lilijice požárského souvrství můžeme občas narazit i na vzácnější druhy, patřící do čeledi Scyphocrinitidae Jaekel, 1918 †, jež však nezkušené oko jen stěží od lilijice druhu Scyphocrinites elegans rozezná. Jde například o druh Marhoumacrinus bohemicus Prokop & Petr, 1989 †nebo druh Carolicrinus barrandei Waagen et Jahn, 1899 †, který má biseriální ramena. Příbuzný je i Zenkericrinus melocrinoides Waagen & Jahn, 1899 †, patřící do čeledi Melocrinitidae d'Orbigny, 1852 †. Na toho můžeme vzácněji narazit v přídolských vrstvách v Praze-Dvorcích, na Karlštejně (Budňanská skála) nebo na Dlouhé hoře u Berouna (pouze v požárských vrstvách).

Prvohorní lilijice (krinoidi) se vyskytovali ve dvou formách - přisedlé (bentonické) lilijice, které jakýmsi kořenovým systémem přirůstali k pevnému podkladu a lilijice planktonické - plovoucí, které využívali speciálního orgánu - lobolitu, který byl jakýsi plovák, udržující lilijici ve vznosu. Lobolit je orgán, nejčastěji kulovitého tvaru, je tvořen nepravidelnou soustavou komůrek, přepážek a dutých trubic. Takovýmto plovákem byly právě opatřeny lilijice druhu Scyphocrinites elegans Zenker, 1833 †.

Publikujeme zde i dvě ukázky scyphokrinitového vápence (přídol) s fragmenty lilijice Scyphocrinites elegans Zenker, 1833 † in situ z Budňanské skály u Karlštejna. Jsou to jednak rozplavené stonky na větší vápencové desce přímo ve skále a ukázka z velkého vypadlého kamene, který je prorostlý lobolity. Je nutné zdůraznit, že Budňanská skála je přísně chráněnou lokalitou, která podléhá přísné ochraně v rámci národní přírodní rezervace Karlštejn. Z toho vyplývá, že podobné nálezy je nutné nechat na místě, v žádném případě se ani nepokoušet je vysekávat z kamene. Zcela jistě naleznete nějaký již vypadlý fragment, který si můžete ponechat. Tyto nálezy ale nechat být!

Tak zvaný lobolit bylo zvláštní upevňovací zařízení. Byly to velké, duté koule (R. J. Prokop a V. Petr popisují dva typy, tzv. cirrus-lobolith a plate-lobolith, Prokop a Petr, 1986), složené z četných, drobných nepravidelných destiček. Tyto koule byly na konci stonku lilijice a zajišťovaly jakési upevnění stonku a kalichu lilijice. Dodnes se vedou spory o tom, jestli to byl orgán, který plaval na hladině a od nich dolů visely volně stonky ukončené kalichy, anebo sloužily k dočasnému zakotvení na mořském dně. V prvním případě by dutiny, které jsou v lobolitech byly naplněny vzduchem a plavaly by, v případě druhém by byly naplněny vodou.
Další velká zajímavost je ta, že rod Scyphocrinites je popsaný z Čech a lobolity jako takové popsal jako první Barrande. Typovou lokalitou těchto lilijic je Budňanská skála u Karlštejna. Ta je významnou hraniční lokalitou mezi silurem a devonem. Tato zkamenělina je tedy také důležitým indikátorem hranice silur/devon na celém světě.
Další významnou lokalitou s velkým výskytem lobolitů, mj. je například tzv. "lobolitová stráň" u Řeporyj. Na této lokalitě se vyskytují pouze dva druhy scyphocrinitidů: Scyphocrinites elegans a Carolicrinus barrandei. Druhý jmenovaný druh je zde mnohem hojnější než první druh a "jeho" deskovité lobolity jsou zde mnohem početnější, než cirrus-lobolity. Zdá se tedy, že je logičtější přisoudit deskovité typy k rodu Carolicrinus, který je zřejmě přímo derivativní k rodu Marhoumacrinus (Prokop et Petr). Nicméně jde o nejistý názor vzhledem k tendenci lobolitů k transportu povrchovými nebo podpovrchovými proudy po odumřelých uložených kališích a stoncích, jak je patrné z některých monotónních akumulací na několika lokalitách v barrandienské oblasti (např. velké nahromadění izolovaných velkých deskovitých lobolitů, přibližně v metr mocné vrstvě svrchního přídolského stáří na lokalitě Koukolova hora u Berouna).

Zdroje a použitá literatura:
- Z. Špinar a kol. - Systematická paleontologie bezobratlých - 1965. Academia, Nakl. Československé akademie
- F. Prantl - Život českých pramoří, Česká Akademie věd a umění, 1952
- Rudolf Prokop. Zkamenělý svět, vydala Práce v Praze, ISBN 80-208-0888-4, 1989
- Rudolf J. Prokop. Z historie výzkumu ostnokožců českého staršího paleozoika, 2002
- Rudolf J. Prokop. Lampterocrinus astroferus sp. n. (Crinoidea, Camerata) from the Upper Silurian (Ludlow) of the Barrandian area (Czech Republic), Journal of the Czech Geological Society 49/3 - 4 (2004)
- R. J. Prokop a Václav Petr. Revision of Superfamily Melocrinitacea D´Orbigny, 1852 (Crinoidea, Camerata) in Silurian and Devonian of Bohemia, sborník Národního muzea v Praze XLIIB (1986)
- Josef Bouška - Pisocrinidae Angelin českého siluru a devonu, in: Rozpravy Ústředního ústavu geologického 20, 1956
- Joachim Barrande. Système silurien du centre de la Bohème. Classe des Echinodermes. Famille des Crinoïdes, 1899
- www.biolib.cz